Český Dub · Členové Divadelní společnosti Vojan z. s. v rozhovoru s redaktorkou portálu Liberecká drbna Denisou Albaniovou. Hlavní téma cílilo na naše online čtené zkoušky připravované hry S hlavou v oblacích.
Váš soubor má opravdu dlouhou historii. Jak vás napadlo se v roce 2002 dát dohromady a navázat na vaše předchůdce?
Šárka JODASOVÁ: Myšlenka pokračovat v tradici ochotnického divadla vznikla v návaznosti na vernisáž k výstavě Národního obrození v Podještědí v květnu 2002. Výsledkem euforie z celé akce byl vznik zakládací listiny divadelního spolku s pracovním názvem Dubomor.
Jana JOHNOVÁ: Chyběl nám režisér, proto jsme hned v začátku oslovili zkušeného divadelníka Milana Pavlů. A nezůstali jen u něj. Z řad bývalých členů ochotnického souboru se přidali další. Tak se minulost spojila s přítomností. Setkalo se hned několik generací ochotníků a soubor pokračoval pod původním názvem Vojan. Aktivní činnost nám vydržela až do dnešních dnů.
Jak vnímáte poslední rok z hlediska divadla?
Šárka JODASOVÁ: Hrozně. Poslední rok z hlediska divadla vnímáme všichni jako katastrofální. V našem případě vzala současná situace zálibu lidem, kteří se jí posledních
20 let intenzivně věnovali. O ještě větší tragédii se potom jedná v případě profesionálních umělců.
Jana JOHNOVÁ: Stav je to skutečně katastrofální. Náš soubor se každoročně snaží kulturu přiblížit co nejvíce místním občanům. V loňském roce jsme byli po třetí repríze nuceni zrušit nastudované představení Já jsem ty, miláčku!, ale i zábavný pořad Minipárty s Karlem Šípem a celý sobotní program IX. ročníku Podještědských divadelních slavností na Proseči pod Ještědem.
Jako příznivci kultury na vás jistě doléhá současná situace, chybí podle vás lidem možnost zajít si do kina, do divadla apod.?
Martin MÜLLER: Lidem chybí především sociální kontakt a alespoň částečná možnost úniku ze současné reality, ať už jde o kino, divadlo nebo výstavu. Z mého pohledu se jedná o fyzickou absenci sdílení společného zážitku. Již rok jsme všichni nuceni v každodenním životě přijímat převážně negativní informace a nevidíme na jejich konec. Tento fakt mimo jiné neustále zvyšuje pomyslnou propast od doby předcovidové. Našim divákům a příznivcům jsme proto alespoň nabídli krátké video ze čtené zkoušky nově připravované hry, abychom je v této situaci pozitivně motivovali a vyvolali v nich pocit těšení.
Aktuálně připravujete nové představení, zkoušky probíhají online… Je to pro vás náročnější? Zatím jde o čtené zkoušky, co ale až dojde na zkoušky, kde je potřeba zapojit i pohyb a kostýmy, to také zvládnete online?
Martin MÜLLER: Samotné čtení a učení se scénáře formou video konference je podle mého názoru velmi účinný a pohodlný nástroj pro realizaci zkoušky v aktuální situaci. Celé naše setkání je tak časově omezeno na pouhé přečtení textu. Chybí tu však jeden zásadní prvek, který je pro zkoušky i samotné představení klíčový – osobní kontakt. V tomto smyslu je jakákoliv další fáze přípravy nové hry (pohyb po jevišti, režie světel, zvukového doprovodu, atd) vyloučena a nelze ji nastudovat jinak, než v divadle. Z důvodu absence živé zpětné vazby od publika, dále vylučujeme možnost streamování vystoupení.
Jak vnímají ostatní ochotníci současnou situaci a jaké to pro ně je, setkávat se s kolegy pouze online.
Tereza MÜLLEROVÁ: Chybí mi společně trávený čas s ostatními divadelníky. Online konference alespoň zprostředkovává setkání – že se chvíli vidíme. Osobní kontakt však nemůže nikdy nahradit.
Jiří JOHN: Zkoušení online bylo zpočátku dobré, ale s postupem času se začíná vytrácet pocit osobního kontaktu a čtení zkoušky jde do kopru. Divadlo se od nepaměti hraje mezi lidmi a pro lidi. V některém článku jsem četl, co napsal Stephen Hawking: „Zemi v budoucnu ovládnou roboti.“ Asi měl bohužel pravdu a Covid je toho ukázkový příklad. Proto bych zvolal: „Divadlo žije a my s ním!“
Jiří LUCIUS: Online čtené zkoušky jsou v aktuální situaci asi nejlepším řešením, jak se společně setkávat a zároveň připravovat novu hru. Z mého pohledu je to ovšem celé samozřejmě absurdní. Divadlo je živý organismus, a tudíž se má dělat živě teď a tady.
